Profesor Igor Tomeš: Sociální politiku by měli dělat odborníci, ne politici
Profesor Igor Tomeš se jako expert Světové banky a dalších mezinárodních organizací po roce 1989 podílel na sociálních reformách v Arménii, Albánii, Bosně, Bulharsku, Gruzii, Chorvatsku, Litvě, Moldavsku, Polsku, Rusku, Slovensku, Slovinsku, Ukrajině a Uzbekistánu, Egyptě, Íránu, Súdánu nebo Japonsku (viz životopis níže). Za své působení v Albánii v roce 1997 obdržel od presidenta Albánie významné státní vyznamenání řád I. třídy (zlatý) „Naim Frasheri“. Mládí strávil v Číně, z toho čtyři roky pod japonskou okupací. Po revoluci v roce 1989 jako první náměstek federálního ministra Petra Millera připravil Scénář sociální reformy, podle kterého se realizovaly sociální reformy v Československu, a poté v Česku a Slovensku. V obsáhlém rozhovoru se vyjadřuje k sociálním reformám a politice v České republice a o svých bohatých zkušenostech z reforem v zahraničních zemích.
Jak hodnotíte vývoj sociální politiky a sociálního systému v ČR? Dotáhli jsme jeho reformu nebo jsme zůstali někde „na půli cesty“?
Jsem autorem Scénáře sociální reformy z roku 1990, který přijala vláda i parlament jako východisko pro její reformu a podle tohoto scénáře se jelo až do roku 1992, až do rozpadu republiky. Slováci v tom pokračovali. Češi měli pauzu, protože předseda vlády Klaus nemá rád sociální politiku a hlavně potřeboval peníze na vyrovnání státního rozpočtu. Tehdy se vybíralo více na pojistném, než vydávalo na důchodech. Ke scénáři jsme se vrátili až v roce 1994 zákonem o doplňkovém penzijním pojištění (zákon o penzijním připojištění se státním příspěvkem, pozn. red.), to byl první zákon, pak následoval zákon o státních sociálních dávkách (zákon o státní sociální podpoře, pozn. red.) a zákon o důchodovém pojištění. To jsou vlastně poslední zákony, které vycházely z tohoto scénáře. Pak se od toho upustilo a byly jiné představy.
Škoda, že se to nedotáhlo do konce. Bohužel to zůstalo na půli cesty.
V podstatě to bylo dobře připravené, protože v roce 1987 mně Rychecký dal echo z okolí Václava Havla, že se máme připravit na konec komunismu. A tak jsem dal dohromady skupinu šestnácti odborníků. Byl jsem sice odevšad vyhozený z politických důvodů a dělal jsem sociálního pracovníka v hutích, ale měl jsem kontakty. Spolu jsme rok a půl připravovali, jak by to měla vypadat sociální ochrana po pádu komunismu. A to je přesně to, co jsme pak použili, když jsme připravovali ten scénář. Proto byl v podstatě za dva měsíce hotov, protože všechno bylo připravené předem. A odborníky, ne politiky.
To jsem nevěděl.
Tak ono se to neučí, ono se to neví, ale najdete to v mých knihách. Pokud jde o tu historii, tak si myslím, že nejlepší je kniha, kterou jsme napsali s Rákosníkem Dějiny sociálního státu 1918 až 1992 (Sociální stát v Československu: Právně – institucionální vývoj v letech 1918-1992, pozn. red.). Tam najdete právě tyto dokumenty, o kterých mluvím. Důležité je, že některé prvky demokratizace se uplatnily i v těch Klausových zákonech, např. že jsme po liberalizaci cen a platů opustili v důchodovém pojištění vazbu důchodů na platy a šli jsme na vazbu na zaplacené pojistné. Dobu zaměstnání jsme nahradili dobou pojištění. To byly dva demokratizační kroky, které jsme respektovali. Také bylo respektováno, že rodinná politika není součástí sociálního pojištění, ale je to forma státního zabezpečení. Státní sociální podpora byla tedy vyčleněna do systému nepojistných dávek. To byla cesta správným směrem.
Proč?
Hlavní argument je, že to jsou v podstatě dávky rodinné politiky. Státní sociální podpora je rodinná politika, nic jiného tam není. Chtěl jsem tam dát ještě nějaké úmrtnostní dávky jako pohřebné. Ale to podstatné, co tam je, kromě toho pohřebného, jsou věci, které souvisí s rodinou a tím pádem jsou to přirozené sociální události, které člověka potkají v mladém věku, a není šance, aby si na to uspořil pojištěním. A to byl důvod, proč jsme to rozdělili, i když třeba Belgičané to mají pohromadě.
Další část unikátního rozhovoru najdete na http://www.socialpolicy.cz/?p=10259