Jak se žije s exekucemi
Pravidelně, tak jednou za půl roku, se nás v terénu lidé ptají: „Už bude ta dluhová amnestie? Včera něco říkal v televizi Zeman.“ Odpověď je pořád stejná: „Nic takového jsme neslyšeli.“ Nyní ministr Pelikán předložil návrh novely insolvenčního zákona. Znamená to, že lidem můžeme říci „ano, je to tady“? Na tuto otázku zde neodpovíme, protože to nevíme. Můžeme ale nabídnout stručný popis toho, jak nařízená exekuce může lidem zabránit najít si práci a zajistit si dlouhodobé důstojné bydlení. A na závěr přidáme třešničku: zabavení daňového bonusu.
Zaměstnání a exekuce
Ve chvíli, kdy je na člověka nařízena exekuce, stává se pro něj nalezení práce téměř nemožnou záležitostí. Pokud pomineme srážky ze mzdy sloužící k umoření závazků, přidává exekuce dvě další výrazné komplikace. Zaměstnavatel musí být ochotný přizpůsobit své účetnictví požadavkům exekutora. Jednoduše řečeno, musí provádět a vést agendu srážek ze mzdy. Jsou proto naprosto běžné případy, kdy si zaměstnavatel raději vybere jiného pracovníka jednoduše z toho důvodu, aby nemusel exekuce řešit a nepřidělával práci účetním.
Jana přijala výzvu: práce je dost, běžte vydělávat. Jenže zjistila, že po odpracovaných sto šedesáti hodinách měsíčně je na tom zhruba o šest tisíc hůř, než kdyby nedělala nic.
Lidé zatížení exekucemi musí také hledat zaměstnavatele, který jim bude ochotný platit v hotovosti (nebo dostatečně blízkou osobu, jejíž účet budou moci využít). Při současném stavu a praxi se totiž stává, že exekutor napřed dlužníkovi z výplaty vezme zákonně určenou část a poté, co mu zbytek výplaty dojde na účet, zabaví i ten. Dochází tak k paradoxní (a nezákonné) situaci, kdy je plat exekuován opakovaně a v celé výši – napřed exekutorovi dojde část ze mzdy a zbytek si potom vezme přímo z účtu dlužníka. Výsledkem je, že exekuovaný v běžném provozu prakticky nemůže využívat bankovních služeb, což pro něj nese další náklady na platby složenek, vklady na účet a další procedury.
Částka, která je povinnému (tedy člověku v exekuci) zabavena, se odvíjí od výše jeho platu, od druhu pohledávky i od počtu osob, ke kterým má vyživovací povinnost. Problém nastává zejména v případě, kdy má dlužník velmi nízké příjmy a čerpá tak nepojistné sociální dávky, například dávku v hmotné nouzi nebo příspěvky na děti. Velmi jednoduše lze svízelnost této situace demonstrovat na příkladu jednotlivce s příjmem na hranici minimální mzdy. V tomto případě je čistý měsíční příjem před srážkami pro exekutora 10 469 Kč. Po provedení srážek zůstává 9054 Kč. Pokud má z této částky zaplatit pokoj na ubytovně za cca 6000 Kč, zůstane mu 3054 Kč. Životní minimum pro jednotlivce však v České republice činní 3410 Kč. Člověk, který tak stráví čtyřicet hodin týdně v práci, má nakonec méně peněz, než kdyby čerpal pouze dávky.
Bydlení a exekuce
Deformace pracovního trhu, kdy dlužníci s nařízenou exekucí zvažují při hledání zaměstnání „nestandardní“ kritéria, je jen jedním z následků. Exekucemi jsou ovlivněny i další oblasti života. Velmi nepříjemné věci zažívají dlužníci, kteří bydlí ve standardním nájemním bytě. Častým scénářem – a při realizaci projektu Rapid Re-Housing v Brně jsme podobných příběhů zaznamenali hned několik – je počáteční radost ze získání bytu, stabilní adresy, nadšení z prvních pořízených skříněk a stolků, které je po měsíci až dvou vystřídáno strachem, co se stane po prvním oznámení z exekutorského úřadu, které bylo vhozeno do schránky či vylepeno na dveře bytu.
Někdy dokonce přijdou zaměstnanci úřadu osobně, aby mohli nájemníkům učinit nabídku, kterou mnozí těžko odmítají. Za ponechání nábytku – náklaďák je již údajně připraven před domem, případně přijede zítra – je třeba nejpozději do dalšího dne zaplatit určitou sumu. Většinou je požadováno pět a více tisíc, kterou si chudá domácnost běžně nemůže dovolit.
Dlužníci, kteří mají možnost konzultací se sociálním pracovníkem, vědí, že takto svět nefunguje a právo je v tomto případě na jejich straně. Díky tomu podobným praktikám víceméně statečně čelí. Ale ti, kteří jsou na vše sami, často zaplatí i za cenu dalšího zadlužení u lichváře. Ovšem i informovaní dlužníci, kteří nepodlehnou prvnímu vyhrožování, pochopí, že legální bydlení je pro ně vlastně problém. Dluhů je více, exekutoři z různých krajů a měst je budou navštěvovat dál, bude se to dít v hodinách, které se pro návštěvy opravdu nehodí, budou jim a jejich dětem způsobovat těžké sny, budou dělat ostudu před sousedy, nějaký majetek jim nakonec přece jenom zabaví.
Nakonec si mnozí povzdechnou: „Na ubytovně nám bylo líp.“ Nemyslí to tak doslova, uvědomují si všechny výhody bydlení v bytě, ale co dělat, když byt postrádá základní parametr domova, kterým je bezpečí a možnost zachovat si vlastní intimní prostor, vlastní soukromí? Dlužník tak možná pocit domova nikdy nepozná.
Takhle to chodí
Paní Jana se před půl rokem musela vystěhovat se třemi dětmi z bytu. Dvouměsíční hledání jiného bydlení bylo marné a Janě nezbylo než požádat o ubytování v azylovém domě. Sociální pracovnice Janě na první schůzce po nastěhování do azyláku doporučila, ať si najde práci. Jana hledala a brzy našla. V obchoďáku dostala práci na plný úvazek. Děti už jsou větší, nepotřebují neustálý doprovod, práci vezmu, řekla si Jana. První výplata byla dobrá, přišlo celkem osmnáct tisíc.
Problém nastal s druhou výplatou – přišlo už jenom dvanáct tisíc. Exekutoři pobrali, co mohli, a Jana začala počítat. Po zaplacení necelých osmi tisíc za ubytování jí pro děti zbyly zhruba čtyři tisíce. Zašla na úřad práce, tam se dozvěděla, že na žádné dávky nemá nárok, protože vydělala více, než je částka živobytí rodiny, a to, že má exekuce, je nezajímá. Jana přijala výzvu: práce je dost, běžte vydělávat. Jenže zjistila, že po odpracovaných sto šedesáti hodinách měsíčně je na tom zhruba o šest tisíc hůř, než kdyby nedělala nic.
Zabavení daňového bonusu
Daňový bonus je podpora státu zaměstnaným s dětmi. Týká se obvykle lidí s platem blízkým minimální mzdě, kteří mají děti. Díky tomu se může stát, že například pracující matka se dvěma dětmi má čistou mzdu vyšší než hrubou. Tomuto rozdílu se říká daňový bonus. Běžně se to nestává, ale pro rodiče samoživitele s minimální mzdou se jedná o důležité přilepšení, bez něhož by se často neobešli. Velice volně interpretováno, jedná se o státní podporu chudým pracujícím na děti.
Podle rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. května 2012 se „daňový bonus pro účely srážek ze mzdy nezapočítává do čisté mzdy povinného“ – exekutor tedy neměl mít právo na něj sáhnout. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 18. března 2013 ale určil, že daňový bonus není dávkou určenou k výživě dítěte, ale pouze nástrojem daňové optimalizace.
Daňový bonus, který se prakticky týká zejména samoživitelek s více dětmi, je tak považován za čistý příjem dlužníka a jako takový se ve prospěch exekuce srazí celý.
Krátký právní exkurz – a výsledky mluví za vše. Mít dluhy, jít do práce a být samoživitel je jen pro lidi, kteří se snaží prakticky ukazovat absurditu dnešního světa. Žít se to nedá.
Autoři: Karel Novák, Adam Fialík, Silvie Elsnerová, pracovníci IQ Roma servis.